"Maybe life isn't for everyone."

Únor 2015

Blázen

13. února 2015 v 21:13 | Gwlanche |  Diary
Sedím si jen tak nad svým deníkem s Eiffelovkou a napadně mě "skvělá" věc. Co takhle trošku krve? Pokapat s ní pár stran...
Sáhnu po žiletce, která už skoro dva měsíce ležela netknutá. Nejdřív do ruky, krev sice trochu vystoupne, ale že by snad kapala? To ani náhodou.
Takže znovu, tentokrát do malíčku. Z prstů přeci teče krve docela dost. Krůpějka se objeví a spadne na papír. Ale další už ne. Sakra, to jsem takovej srab, že se už nedokážu ani pořádně říznout?!
Postupně se pořeži na všech prstech levé ruky. Ale krev?
Nikde!
Vezmu do ruky uhel a trochu ho ořežu v ořezávátku. Odřezky beru na prsty a začmárávám každou stránku.
Když je mé dílo hotové, položím černé prsty na kůži a počárám si tváře.
Aneb když vás chytne amok den před odjezdem na lyžák...

Lék na všechnu bolest

13. února 2015 v 20:51 | Gwlanche |  Myšlenky
Bolest. Bolest? Tak to je obsáhlé téma. Psychická, fyzická, nebo jiná?
Lék na bolest, ten bychom chtěli všichni. Já tady nebudu psát, jak tu bolest znám, protože neznám. Jsem jen děcko.
Myslím, že neexistuje. Ale zas, na pár chvil nějakej lék i pomůže.
Když jste psychicky na dně, sáhnete třeba po žiletce.
Když vás něco bolí fyzicky, dopujete se prášky.
Ale navždy skoncovat s bolestí? Kéžby...
Kéžby na celém světě byl mír, kéžby se neumíralo.
Takovej lék by byl potřeba!
My tady ho moc nepotřebujeme. Jiní ho potřebují víc...
Ale co já o to vím?

Život s někým po boku?

10. února 2015 v 15:31 | Gwlanche |  Diary
Nikdy jsem nevěřila, že bych někdy mohla mít někoho, kdo by mě měl rád. Protože, nebudeme si lhát, nejsem vůbec hezká. Navíc, kdo by chtěl holku s takovým vkusem a pohledem na svět? Takže ošklivá a navíc divná. Krásná kombinace, ne? Ale i přesto. On není krásný, ale je... to prostě on. Je chytrý, milý a vtipný. A je starší a vyšší, takže skvělé. :3 :D
Ale o to tu nejde. Všichni všude píšou, jak na vzhledu strašně záleží. Jenže já pochopila, že to tak vůbec není. Jde o chování a taky o to, jak se o sebe staráte. Zjistila jsem, že vzhled není rozhodující.
Po měsících anorexie, sebepoškozování a depresí najednou zjistit, že vzhled není tak rozhodující, je vážně "příjemné".
Takže mám se dobře, v rámci možností.
Už zas jím, v rámci možností.
Už se neřezu, ovšem jen v rámci možností...
Takže život s někým po boku nejspíš není tak nerealistický, jak jsem si myslela.
Nenávist, to je silný cit...